Hluboký prožitek Boží přítomnosti


Uviděl jsem nekonečnou step, která vypadala jako poušť, ale v travním porostu oplývala skrytým životem. Viděl jsem rovný obzor, obrovitý prázdný prostor, slyšel dusot koňských kopyt a tichý vítr a kolem nás nebylo nic, vůbec nic. Jako by si to místo svět zvolil, aby předvedl svou nezměrnost, prostotu a zároveň složitost. Jako bychom mohli – a měli – být jako step, prázdní, nekoneční a současně plní života.

Pohlédl jsem na modrou oblohu, sundal si brýle proti slunci a nechal se zaplavit světlem, pocitem, že nejsem nikde a zároveň jsem všude. Jeli jsme mlčky a občas zastavovali, aby se koně napili u potoků, které mohl najít jen člověk, jenž se tu vyznal. Čas od času se kdesi daleko na pozadí planiny a nebe vynořili jiní jezdci, pastevci se svými stády.

Kam to jedu? Neměl jsem ponětí a ani jsem to vědět nechtěl. Žena, kterou jsem hledal, prodlévala kdesi v těch nesmírných rozlohách, mohl jsem se dotknout její duše, slyšet, jak si prozpěvuje, když tká koberce. Teď jsem pochopil, proč si vybrala právě toto místo: nic, vůbec nic nerozptylovalo pozornost, to prázdno, po němž tolik toužila, vítr, jenž ponenáhlu odvál bolest kamsi daleko. Napadlo ji, že tu jednoho dne pojedu za ní na koni?

V tu chvíli jako by se z nebes snesl pocit Ráje. A já si uvědomuji, že prožívám nezapomenutelný životní okamžik – právě to, co si často dokážeme uvědomit, až když onen kouzelný okamžik pomine. Jsem přítomen celou svou bytostí, bez minulosti, bez budoucnosti, žiji jen tím ránem, hudbou koňských kopyt, něhou, s níž mi vítr laská tělo, nečekanou milostí při pohledu na nebe, zemi a lidi. Povznáším se do stavu jakési adorace, extáze, vděčnosti za to, že jsem živ. Naslouchám hlasu přírody, tiše se modlím a chápu, že neviditelný svět se vždy projevuje ve světě viditelném.

Vyptávám se stejně, jako jsem se v dětství ptával maminky:
Proč máme některé lidi rádi a jiné nesnášíme?
Kam se dostaneme po smrti?
Proč se narodíme, když nakonec umřeme?
Step mi odpovídá neustálým šuměním větru. A to stačí: vědět, že na základní otázky života nikdy nedostaneme jasnou odpověď, a přece jít dál.

(Z knihy Coelho,Paolo „Záhir“ nakl. Argo 2005, IBSN 80-7203-658-0, str. 254-255)