Věrný kamarád


V jednom belgickém městečku se stavěl nádherný kostel. Stavba už byla téměř u konce, jen jedno ještě chybělo: větrná korouhvička na věži. Na žádné pořádné kostelní věži přeci nesmí korouhev chybět. Ale strmé lešení, na kterém dělníci pracovali, děleni jen krok od propasti, nebylo tak vysoké, aby se korouhev dala na věž připevnit.
Nezbylo tedy nic jiného, než že se jeden muž musí postavit na ramena druhého a přiletovat kovového kohouta. Nebyla to příjemná záležitost ani pro jednoho, ani pro druhého. Vyžadovalo to od jednoho široká ramena a vytrvalost, od druhého neohroženou mysl a obratnost a oba museli mít navíc velkou důvěru k sobě navzájem a k Bohu, do jehož rukou vložili svůj život.
Tak stoupali vzhůru, až k nejhořejšímu prknu lešení. Měli sebou jen mohutnou větrnou korouhev, nádobu s vařícím olejem a potřebné náčiní. Nahoře se ten širokoplecí pevně rozkročil, jednou rukou se přidržel lešení a sklonil šíji; druhý si oparně vylezl na jeho ramena a ten mu podal pak pánvičku s uhlím a tavným olovem a korouhev.
Nahoře se tedy pustili do díla, zatímco dole na tržišti a ze všech oken je bez dechu pozorovali obyvatelé městečka. A jak tak všichni obdivovali neohroženost obou mužů, možná že mnohý utrousil i tichou modlitbu, aby je Bůh milostivě chránil před neštěstím.
Míjely dlouhé okamžiky. Každá minuta se úzkostlivě přihlížejícím divákům zdála být věčností. Širokoplecí muž stojí na úzkém prkně bez hnutí jako skála. Vydrž! Nehýbej se, jinak je tvůj kamarád ztracen. Ten, který stojí na ramenou, rychle a obratně letuje. Teď je korouhev konečně upevněna! Muž opatrně slézá z kamarádových ramen. Diváci s ulehčením vydechnou. „Bohu díky!“, ozývá se.
Proč se ale ten širokoplecí tak křečovitě přidržuje tyče lešení? Proč nesestupuje po těžkém díle ze žebříku dolů? Opouštějí ho síly? Ale ne, už sestupuje, ale pomalu a potácivě, a když je dole, zhroutí se.
Ostatní dělníci spěchají blíž. Co se děje? Ubohý muž je na ramenou, rukou a prsou pokryt popáleninami. Zatímco kamarád, kterého nesl na ramenou, přiletovával korouhev, stékaly na něj vytrvale kapky vařícího oleje.
Sužován hroznými bolestmi zůstal přesto nehnutě stát. Sebemenším pohybem by se jeho kamarád zřítil dolů. Navzdory nesmírné trýzni vytrval. Byl mu svěřen lidský život, a tak zachoval věrnost.
Ušlechtilý muž byl převezen do nemocnice a po dlouhém a těžkém utrpení se uzdravil. Po celé zemi se však rozšířila zpráva o jeho hrdinství a lidé zdaleka i blízka mu posílali znamení své lásky a obdivu.

Neznámý autor

(Převzato z knihy: R. Abeln, Q.J.Kolb „Život plný setkání“ str. 78)