Novodobé desatero


myšlenky P. Zbigniew Czendlika

Celkem vzato sotva řeknu světu něco objevného. Jsem přesvědčen, že všechno, co pro šťastný život potřebujeme, už dávno víme. Už to bylo řečeno milionkrát. Problém vidím spíše v tom, že se nám nedaří ty naše teoretické znalosti přenést do praxe. Staré známé pravdy a moudra dnes budí úsměv a často nad nimi jen mávneme rukou. Zdají se nám banální, otřepané a neužitečné.Toužíme po něčem převratném, novém a průlomovém, co by naše životy zázračně změnilo k lepšímu. Jenže mám pocit, že žádné revoluční myšlenky nepotřebujeme, úplně postačí vrátit se k jednoduchým pravidlům, které nás učili jako děti.

Na druhou stranu víme, že opakování je matka moudrosti, není tedy na škodu si některé věci připomínat stále dokola. Každý z nás se nepřetržitě vyvíjí a je běžné, že nám některá dobře známá slova najednou zarezonují jinak. Že nás osloví něco, co jsme už mnohokrát slyšeli, a my najednou pochopíme význam myšlenky. Stává se to zpravidla, když hledáme odpověď na nějaké své aktuální problémy. Najednou si uvědomíme, že řešení je velice jednoduché, a divíme se, že jsme na ně nepřišli už dávno. Dojde nám, že stačilo změnit přístup, a najednou se dokážeme pohnout z místa. Většinou se jedná o zdánlivě bezvýznamné maličkosti, ty však mohou změnit celý náš svět. Podle mne je pro šťastný život důležité být otevřený. Mít otevřené oči a uši a vnímat své okolí. Nebýt koncentrovaný jen sám na sebe, na své problémy a myšlenky. Protože jen člověk s otevřeným přístupem se dobere poznání a porozumění. Což je pro šťastný život první předpoklad.
Pro lepší argumentaci si vezmu na pomoc papeže Františka. Třeba něco z jeho deseti rad pro šťastný život. Všichni tomu říkají „ novodobé Desatero“, tak můžeme některé body probrat. Hned první doporučení zní dobře: „Žij a nech žít.“

Proč máme zrovna s tímhle takový problém?

Řekl bych, že za to mohou naše ega. Stále dokola řešíme, co by měli dělat druzí, místo toho, abychom si udělali pořádek sami v sobě. A navíc jsme přesvědčeni, že vlastníme patent na rozum a víme všechno nejlíp. Chybí nám respekt a pokora. Úplně zapomínáme, že ten druhý má svůj život, svůj rozum, svoje city, svou cestu a svoje cíle. Můžeme si o nich myslet, co chceme, ale měli bychom to především přijmout. Ono totiž co je dobré pro ně, nemusí být dobré pro tebe. Tohle mě život krásně naučil na příběhu mé sestry. Říkal jsem, že mám tři sourozence, Edyta je z nás nejmladší. Takže hlavně pro tatínka byla odjakživa vymodlenou holčičkou. Je krásná a v pubertě to byla kočka, po které se otočil každý kluk. Jenže jednoho dne prostě zmizela z domu. Na stole jsme našli dopis na rozloučenou s omluvou, že má problém a řeší ho útěkem. Rozhodla se pro řeholní život a utekla do kláštera. To byla rána, která srazila rodiče na kolena. Bylo jí teprve osmnáct a měla těsně před maturitou. Naše představy o její budoucnosti a štěstí byly úplně jiné. Tatínek byl vážně rozhodnut, že pojede ten klášter vypálit, a já mu v tom hodlal asistovat. I když už jsem byl v té době knězem. Šlo skutečně o rodinné drama a trvalo možná půl roku, než emoce trochu povolily.
Když se situace trochu uklidnila, sestra se vrátila na chvilku domů, aby to s rodiči dala dohromady a aby se s jejich požehnáním do kláštera zase vrátila. Což se ve finále stalo. Složila maturitu na zdravotnické škole a dneska pečuje o nemocné. Takže mám vlastně trojjedinou sestru. Pokrevní, zdravotní a řeholní. Když se dnes s Editou potkáme, jsem šťastný, že je šťastná. Pokaždé si při té příležitosti uvědomím, jak často druhým nemoudře vnucujeme svoje představy. Jak své milované pod záminkou jejich štěstí přivádíme do neštěstí. Jsem moc rád, že sestra tenkrát nepodlehla našemu nátlaku. Že si dokázala jít za svým snem, i když byl celý svět proti. Každý z nás má totiž právo být šťastný po svém.

(Převzato z knihy: Zahradníková Markéta, „Postel, hospoda, kostel“ – rozhovory s P. Zbigniew Czendlik, str. 220-221, nakl. Argo 2016)