O Boží prozřetelnosti


Jistý kněz seděl za stolem u okna a sepisoval svoje kázání o Boží Prozřetelnosti, když tu najednou uslyšel cosi jako výbuch. Brzy nato uviděl lidi zmateně pobíhat sem a tam a dozvěděl se, že se prolomila hráz přehrady, řeka se vyplavila ze svých břehů a všechno obyvatelstvo má být evakuováno.

Kněz pozoroval, jak voda na ulici pomalu stoupá. Chvíli mu trvalo, než v sobě potlačil pocit panického strachu, jenž rovněž stoupal, ale pak si řekl: Připravuji kázání o Prozřetelnosti a dostal jsem tady šanci demonstrovat obsah svého kázání sám na sobě. Nebudu prchat jako všichni ostatní. Zůstanu tady a budu věřit Boží Prozřetelnosti, že mě zachrání.

Když voda dosahovala úrovně jeho okna, jel kolem člun plný lidí. „Skočte za námi, otče,“volali na něj. „Ach kdepak, moji milí“, řekl kněz sebejistě.“Věřím, že mě zachrání Boží Prozřetelnost.“

Nakonec se však musel vyšplhat na střechu, a když se voda dostala až tam, jel kolem další člun a všichni lidé v něm kněze přemlouvali, ať jede s nimi. Ten znovu odmítl. Pak vyšplhal až na vrcholek zvonice. Když už mu voda sahala po kolena, objevil se policista v motorovém člunu; přijel jen kvůli tomu, aby ho zachránil. “Děkuji, ale nechci, pane“, pravil otec klidně a s úsměvem. „Důvěřuji Bohu, víte, On se o mne postará.“

Když se kněz utopil a dostal se do ráje, ze všeho nejdříve si šel k Bohu postěžovat. “Tolik jsem Ti věřil! Proč jsi něco nepodnikl a nezachránil mne?“

No tohle, divil se Bůh, “vždyť jsem ti poslal tři čluny,“

(Převzato z knihy Anthony de Mello, teolog a filosof + 1987, „Modlitba žáby“)