Judit


Láska, kterou si vzájemně se svým partnerem dávali, byla bolestně zasažena. Její mládí potřebovalo to, po čem každá z nás vdov touží, co bytostně potřebujeme: něžný dotek těla i duše. Všechno to, co bývá pouze mezi dvěma intimně a láskyplně žijícími partnery.

Na střeše svého krásného domu si postavila stan, vzala si na bedra žíněné roucho a na ně si oblékla vdovské šaty. Téměř stále se postila a rozjímala o Božím Zákoně, který přísně dodržovala. Díky tomu uchovala své srdce nerozdělené. Toužila po světle nebeském, když světlo jejího života zde na zemi potemnělo. Uchovala si svou víru v Boží zaslíbení a zazářilo jí Světlo, které nikdy nehasne. Byla si jista, že když „je Bůh s námi, kdo proti nám“ (Řím 8,31) a v tomto „duchovním obcování“ našla blaženost a slast, která ji posilovala. Nakonec dokázala nemožné, stala se nástrojem v Božích rukou. A v tomto je Judit obdivuhodná, pro dnešní ženy až nepochopitelná, přesto hodná následování.

Když se Judit dozvěděla o plánovaném vyhladovění rodného města Betúlie, které zosnoval vojevůdce a likvidátor Holofernes, zástupce mocipána Nebúkadnesara, vstoupila odvážně na scénu. Dokázala vyjít ze své izolace k záchraně svého lidu. Nejprve vyburcovala odvahu a důvěru zoufalých mužů. Rozhodně odsoudila kapitulaci. Ze všech těch dnů samoty, vnitřně spojené s Bohem, dobře věděla, že Bůh má moc lid zachránit, kdy bude chtít. Připomínala, že Hospodin švihá ty, kdo se mu přibližují, aby jim dal výstrahu (Jdt 8,27). Svou bezmeznou důvěrou v Boží pomoc zvrátila rozhodnutí starších. A co víc? Uzrálo v ní rozhodnutí zabít Holoferna. Připravovala se hlavně v nitru k tomuto heroickému a nebezpečnému činu. Jak jinak než modlitbou: „…ó Bože, můj Bože, vyslyš mě, ubohou vdovu (…), dej mé vdoví ruce sílu, na kterou myslím (…), vždyť ty jsi Bohem pokorných, pomocí utiskovaných, oporou slabých, útočištěm opuštěných, zachráncem zoufajících (…)ty jsi Pán, Bůh veškeré moci a veškeré síly (Jdt 9,4,9,11 JB). Jak výjimečně důvěryplné a odvážné bylo Juditino srdce. A jak tato slabá a něžná žena dokázala nemožné?

Judit odložila svůj vdovský šat a nechala zazářit své kráse. Použila zbraně, kterých si je vědoma každá krásná žena, a kterými upoutá pozornost každého muže. Důvtipem a obratným jazykem ukojila nadutost a pýchu velitele. Opilý a chtivý milostných hrátek s ní byl ochoten dokonce přijmout její víru v jediného Boha. Bůh Judit neopustil, její vnější krása si podmanila ztělesnění Zla. Zůstala věrná svému poslaní, sťala Holofernovi hlavu a se svou služebnou s ní odcházela ke svému lidu. Nepřátelé se rozutekli a lid chválil jásotem Judit. Ona však věděla, kdo zasáhl v pravý čas. Judit byla jen pouhým nástrojem, který si Bůh skrze těžkou zkoušku pro toto vítězství vyvolil. „Chvalte ho, chvalte Hospodina“, znělo z jejích úst!

Čím je dál Judit obdivuhodná? Ví, že „když zhasne plamen víry, všechna ostatní světla ztratí svůj jas“ (LF 4).

I přes bolestnou životní ztrátu a s ní spojené strázně, zůstala Judit ženou hluboce oddanou Bohu i svému zemřelému manželovi. Vytrvala ve svém vdovství, odolala všem mužům a zůstala svatou vdovou. Byla si plně vědoma, že i krása je Božím darem a proto ji mohla použít k záchraně lidu, riskujíc sama sebe, svůj život i pověst. Judit věděla, že ne vnější ozdoba (…), nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch, to je před Bohem vzácné (1 Petr 3,3 – 4). Navzdory úspěchu a všem chválám se Judit vrátila do svého domu, ke svým modlitbám a podíl z kořisti věnovala chrámu. Její statečnost a odvaha nenechat se vláčet svými nářky, ale cestou ke svobodě svého ducha, cestou k Duchu Božímu naplnila svůj život a zůstává pro nás zářným příkladem odevzdanosti do náruče Boží. Judit nezadusila lásku ve svém srdci, ale obrátila ji k Bohu a tím naplnila své vdovství.

ap