Čas


(Jaroslav Joba – ze soukromé sbírky, báseň dušičková)

Byl jsem dítě. Vzpomínám, jaké to tehdy u nás bylo.
Máma s tátou mě milovali a dobře se nám žilo.
Cítili jsme společnou bolest i radost.
Až pojednou Čas řekl dost.

A táta zemřel, měl jsem šestnáct let.
Tehdy po prve se mi zřítil svět.
Slzami jsem zaléval v svých prsou květ.
Místo studia těžká práce.
Rok za rokem dnes a zítra zase.

Potom někdo, snad Bůh mi dal dobrou ženu.
Její ctnosti já básník vyzpívat nedovedu.
Měli jsme dvě děti a dobře se nám žilo.
Vzpomínám, jak krásné to tehdy u nás bylo.
Cítili jsme společnou bolest i radost.
Až pojednou Čas řekl dost.
A moje máma zemřela. Láska největší, láska matčina.
Její duše tam někde v nebi žít začíná.

Tehdy po druhé se mi zřítil svět.
Slzami jsem zaléval v svých prsou květ.
Děti dospěly a s ženou se nám dobře žilo.
Vzpomínám, jak pěkné to tehdy u nás bylo.
Cítili jsme společnou bolest i radost.
Až pojednou Čas řekl dost.
Děti odešly a ve světě svůj život žijí.
Mají své rodiny, bolest i radost z kalicha života pijí.

S ženou jsme stárli spolu a dobře se nám žilo.
Vzpomínám, jak pěkné to tehdy u nás bylo.
Cítili jsme společnou bolest i radost.
Až pojednou Čas řekl dost.
A žena mi zemřela. S andělem šla do nebe.
Neřeklas mi moje milá, jak tu mám žít bez Tebe.
Tehdy po třetí se mi zřítil svět.
Slzami se zaléval v mých prsou květ.

Ruce mám prázdné, jsem zde jen host.
Vyhlížím Čas, kdy řekne mi dost.
Dívám se na hvězdy a do oblak.
Má duše chce odletět jako pták.