Dopis mojí ženě

Marie Luiso, často jste mi říkala:
“Neplačte až zemřu, protože Vám budu mnohem blížeji než za života, kdy jsem Vás svými vlastnostmi zlobila a kdy i mě unavovaly Vaše nálady.”
Velmi často jste mi říkala, že až zemřete, poznám Vaši přítomnost. Třeba když budu mít nějaké přání, Vy ho vyslyšíte. A tak se i stalo. Obviňují mě z pověrčivosti, ale taková už je láska, která prošla smrtí. Takové už je manželství.
Zvláštní přechod! Dvacet roků jste byla stále vedle mě. Spojení bylo tak silné, že pro mě bylo manželství dlouhým nepřerušeným rozhovorem. Znenadání, bez předchozího upozornění se rozhovor ukončil, navždy. Telefon zvoní do prázdna. Voláme a neozve se žádná odpověď!
A přesto se stále ptám. Slyšíte mě? Kde jste teď? Podle filozofů jste, jak se říká, mimo tento svět, tedy na místě, o kterém se nic neví. Podle křesťanů jste v Bohu; a i tentokrát je to nevýslovné tajemství, protože v Bohu už není přítomnost, minulost, budoucnost. V Bohu je stálá přítomnost. Jak vidíte mě, vidíte moji budoucnost, hledíte na mou smrt a na můj návrat k Vám?
Často si kladu otázku (…) jakým tajemstvím je lidský život, který je vedle věčnosti tak krátký. Jak vysvětlit, že miliardy bytostí zemřely a žádná nám neodhalila tajemství smrti? Věda, která se snaží vše objasnit, nám k tomu také nic neřekla. Náboženství nám nedává vědomost, ale jen to, co nazýváme vírou. Věřím v Boha, ale nevím! Tady je třeba se svobodně rozhodnout mezi nicotou a tajemstvím. Já si volím tajemství.
(…) Všiml jsem si, že když jsme se spolu procházeli, Vy jste se skláněla a nacházela čtyřlístky, ačkoliv jste je nehledala; často to vypadalo, jako by Vám mávaly. A když jsem se Vás ptal, v čem spočívá tajemství úspěchu, odpovídala jste: ”Můj milý příteli, nestačí ten čtyřlístek chtít, musíte ho být hoden. Přestaňte hledat čtyřlístek a najdete ho. Přestaňte hledat štěstí a štěstí najdete. Nenašel byste mě, kdybyste mě hledal.
” Často jsem Vás hněval. Říkal jsem Vám, že Bůh neexistuje, že existuje pouze hmota. Byla jste neochvějná a odpovídala jste mi: ”Je mi to úplně jedno, ta hmota mě zamávala.” Jak Vám “ta hmota zamávala” jsem se nikdy nedozvěděl.
Kolikrát jsme spolu hovořili o tom, co se nazývá “těžkostí uvěřit.” I Vy jste měla pochybnosti, ale vyřešila jste je metodou, která rozdělovala úvahy na dvě skutečnosti. V první jste předpokládala to nejhorší; v případě víry je to omyl. A v druhé jste se mi snažila ukázat, že i v případě omylu, vyjde z toho člověk, který má víru, jako vítěz (…) citovala jste mi arského faráře: ”Kdyby po smrti nic nebylo, pěkně bych se napálil, ale nelitoval bych, že jsem uvěřil v Lásku.” A to byl i Váš případ. Vy jste uvěřila v Lásku a určitě jste věděla, že ve své víře v Lásku jste se nemýlila, i kdybyste se byla “jinak” mýlila.(…)
Často si kladu otázku, jaká je vlastně upřímnost v té komedii, která se nazývá svět a kde je každý nucený hrát nějakou roli a žít s nějakou maskou. Pro Vás bylo příznačné, že jste žádnou masku nikdy nenosila, byla jste průzračně čistá, Marie Luiso, nebyla jste stvořená pro tento svět.
Ten poslední den byl pro Vás jakousi liturgií (…) dopoledne, v místnosti zalité sluncem, s pohledem na Nice, odkud je vidět celé město, jste prožila v pokoji. V duchu pokoje a vděčnosti jste přijala svátosti a řekla mi: ”Proto jsem Vás tolik trápila, protože jsem byla celý svůj život vášnivě okouzlena absolutnem.
” Potom jste mě požádala, abych Vám opakoval slova, které jste znala od markýze de Vogüé: ”It’s wonderful to die.” Jak úžasné je umírat.

Z knihy “Otevřené dopisy” od Jeana Guittona (Praha:Triáda, 2011).
Převzato z KT SK, ze dne 4.11 2012, ze slovenštiny přeložila A. Panáková