DESET ZLATÝCH PRAVIDEL



„Chtěl bych to zase zkusit s modlitbou, ale nevím jak...“ napsal kdosi v dopise. To zní nadějně. Pro všechny, kteří mají podobné přání a jimž záleží na tom, aby se naučili modlit, uvádíme několik pravidel.

1. Předkládej svůj život Bohu
„Chceš-li se modlit, pak se modli svůj život! Pokus se předložit Bohu všechno, co tě tlačí, tísní, těší, zatěžuje, znepokojuje, co tě pronásleduje ve snu. Není při tom zapotřebí mnoha slov. Ukaž Pánu své srdce, rozryté útrapami, těžkostmi a starostmi, srdce, na němž druzí zanechali své stopy. Strasti a velké utrpení, strach a zklamání nemají být jen místem setkání se sebou samým. Mají se stát místem setkání s Bohem.

2. Vyčleň si na modlitbu pravidelný čas
Neměli bychom všechno ponechávat náhodě. Určitý řád je pro modlitbu dobrý a prospěšný: například ráno a večer. Jestliže začneme den modlitbou, budeme mít více síly k zvládnutí svých denních úkolů. Jestliže jej modlitbou zakončíme a předložíme Bohu všechnu tíhu dne uplynulého i všechny starosti dne zítřejšího, budeme mít více síly k odpočinku a spánku.

3. Opakování uklidňuje
Člověk je vázán zákonem rytmu. Opakování modliteb nemá uspávací, nýbrž uklidňující účinek. To platí především o růženci, ale i o jiných základních křesťanských modlitbách: o Otčenáši, o Zdrávas Maria, o Veni Sancte Spiritus ( Přijď, ó Duchu přesvatý, Kancionál č. 422), o Adoro te devote ( Klaním se ti vroucně, Kancionál č. 712) o Zdrávas Královno aj. Tyto modlitby by se nám měly stát druhou přirozeností.

4. I roztržitá modlitba je modlitbou
Člověk není pánem svých myšlenek, pocitů a přání. Můžeme a máme se „snažit“ být s Pánem, ale starosti se nedají „zaplašit“ a odehnat. Potlačování problémy nevyřeší, jen vytváří nové. Bůh nás přijímá takové, jací jsme. Rozhodující je dobrá vůle. „Už přání modlit se je modlitbou,“ říká francouzský spisovatel Georges Bernanos ( 1888 – 1948 ).

5. Hledej vnější i vnitřní ztišení
Ztišení je nepostradatelné. Najdi si nějaké „osamělé místo“, kde tě aspoň na určitou dobu nebude nikdo a nic rušit. Uč se ztišení – klidným dýcháním, zavřenýma očima, správným držením těla, pohledem na obraz ( který ti něco říká ) nebo myšlenkou, že Bůh se k tobě nyní – při modlitbě – obrací se vší pozorností a ptá se tě: „ Co chceš, abych pro tebe učinil?“ (Mk 10,51)

6. Modli se také tělem
Člověk není složenina těla a duše, nýbrž jejich jednota. Kdo se modlí pouze „duší“, pouze hlavou, ten je brzy v koncích, zvláště když chápe modlitbu výlučně jako „rozhovor s Bohem“. Můžeme se modlit i „tělem“: stát znamená být v pohotovosti, klečet znamená být bezmocný, sedět znamená přijímat. Může být dokonce i modlitba v leže: člověk přeruší veškerou aktivitu a vystaví se – (i když zrovna nemusí „ležet“, není nemocný) – Božímu pohledu. Již v roce 1926 vyslovil Klemens Tilmann toto doporučení: „Klekni si u postele, polož se na ni horní částí těla, vezmi do dlaní svou tvář a zkus se vyplakat!“ Mnoha lidem už tato rada pomohla.

7. Potřebujeme pevně formulované modlitby
V životě každého člověka jsou těžké chvíle, kritická období. Člověk nemá vždycky tolik tvůrčí síly, aby měl stále co „říci“. Potřebuje pevně formulované modlitby, v nichž objeví sám sebe – se svými radostmi i starostmi, vítězstvím i porážkami. Pomocí těchto modlitebních předloh, například Žalmů, můžeme předstoupit před Boha v takovém rozpoložení, v jakém se opravdu nacházíme.

8. Nezanedbávat modlitbu
Modlíme-li se jen tehdy, když k tomu máme chuť, modlíme se sobecky. Rozhodující je, zda dokážeme objevovat podněty k modlitbě. Cožpak nemáme dostatek příležitostí děkovat Bohu za to či ono, co jsme od něho přijali? Nemohla by snad být myšlenka na poslední hodinku – vyvolaná možná kratičkou zprávou v novinách – důvodem, abychom zcela spontánně navázali rozhovor s Bohem? „ Bůh má radost, když ho člověk obtěžuje,“ říká Jean-Baptiste-Maria Vianney (1786 – 1859), svatý farář arský. Apoštol Pavel nám v listě Římanům klade na srdce: „V modlitbách buďte vytrvalí!“ (Řím 12,12)

9. Je dobré modlit se společně
Ve dvou, ve třech nebo ve čtyřech jde modlitba (často) lépe. Aspoň tu a tam bychom se měli modlit společně. V modlitbě může nést každý každého. Bernhard Rieger píše: „S takovouto modlitbou mohou začít otec a matka ve vlastní rodině. Mohou se například modlit za nemocného kamaráda svého dítěte(…) Prosté, jednoduché věty, pokud vycházejí z upřímného srdce, dětem velmi pomohou (…) Matka nemluví jen s dětmi o Bohu, nýbrž i před dětmi s Bohem. Společná modlitba – o to bychom se měli pokusit.“

10. Modlitba je milost
Existuje „milost modlitby“. Přejeme si, aby nám Bůh dal pocítit svou blízkost (…) „Bůh je ten, který vede“ (Martin Buber), ten, který se mne ujímá takového, jaký jsem. Vždycky má pro mne čas, napjatě naslouchá, jako bych pro něj existoval jen já sám (srov. J 16,23; Mt 7,7). Ignác z Loyoly: „Sotva kdo tuší, co by z něj Bůh udělal, kdyby se on sám zcela přenechal milosti“ - v pokoře a skromnosti.

(Převzato: R. Adelin a A. Kner „Jak se máme modlit“, KNA, Kostelní Vydří 1994, str.36-41).