Františkovo pohlazení, které mnozí, i kněží, nesnesou


Já a mí přátelé kněží to nechceme říkat příliš nahlas, ale tenhle papež nás zneklidňuje. Jistě, neplatí to o všech: jsou i kněží, kteří jsou za tohoto papeže šťastní, a jejich dost… Ale není málo těch, kterým na něm uvnitř něco vadí. Minulý čtvrtek při procesí u příležitosti Božího Těla vypadal František hodně unaveně, zadýchaně… za to některým kněžím se proto dýchalo lépe. Těžko se mi na to dívalo, těžko se mi to říká a těžko se mi to píše, ale oči některých z nich mluvily jasně: i tenhle papež jednou skončí a všechno zase bude tak, jak bylo předtím. Bohu díky. Úleva…

Jestli se papež cítí unaveně, jestli se zadýchává, proč mu hned namísto židle ve svém srdci ukazuju cestu ven a přeju si, aby se po ní už vydal? Proč já, který bych měl být pastýřem tak jako on, se před ním cítím v rozpacích, zatímco lidé, ti upocení, ti, co stojí ve frontě, ti unavení, ti normální, ti s růženci i bez nich, ti se svatbou v kostele, ale i ti bez ní, ti, kteří to mají se svátostmi v pořádku, i ti, kteří ne, tihle lidé mají židli pro papeže ve svém srdci už dávno připravenou? Co je zvláštního na tomto papeži, o kterém lidé říkají: „tenhle papež“?

Když se dobře podívám do svých očí na ty rozpaky, které ve mně – knězi tenhle papež vzbuzuje, musím mít pořádnou dávku odvahy, abych si přiznal jejich důvod. Protože to není v tom, co říká. Jasně, jeho slova jsou nádherná, ale prosím vás evangelium je pořád více méně stejné: i jiní papežové ho vykládali dobře. A není ani osamocený v tom, co dělá: pokud jde o věci, které zahýbaly světem, tak Jan Pavel II. jich udělal celou řadu, Pavel VI. zase jako první jel do Kalkaty. Takže vás možná napadne, že pokud to není v obsahu, tak to bude asi tím jeho stylem: ale já říkám: „ano i ne“, spíš „ne“ než „ano“. Každý papež má svůj styl a nakonec lidé stejně hledají určitou identitu, takže když je papež sám sebou, tak je to dobré, i když je Němec, nejen Argentinec.

Je to v něčem jiném: totiž až do Jana Pavla II. a Benedikta XVI. (a tím spíš předtím) jsem to byl já, kněz, který říkal lidem, co řekl papež. Jenže teď jsou to lidé, kteří říkají mně: „Papež řekl…“ Já jsem farář a zjišťuju, že mí farníci vidí v papeži faráře víc než ve mně. Když říkají „můj farář“, tak se bojím, že myslí víc na Františka než na otce Maura. V tom je ten problém! Prostě se z nás všech najednou stali maximálně kaplani! Nevím, jak to dělá, ale papež František má k mým lidem blíž než já.

Včera se papež vydal do Cassana, aby tam navštívil vrahy a příbuzné Cocò Campolonga, tříletého dítěte, které zaživa uhořelo v autě zapáleném mafií, a za kterého se modlil a vyzýval k modlitbě 26. ledna. Je to skvělá věc, ale i Jan Pavel II. šel do vězení, aby se tam sešel se svým „vrahem“ Agcou. Jenže tentokrát se vsadím, že se mě někdo z farnosti zeptá, proč jsem nešel navštívit paní Pinu, která bydlí v paneláku, kde celou zimu neměla teplo, protože město nedalo opravit kotel, když papež František se kvůli těm lidem vydal až do Kalábrie.

A pak František v Kalábrii řekl, že mafie „la ´ndrangheta“ je adorací zla a pohrdáním společným dobrem, že mafiáni nejsou ve společenství s Bohem, že jsou exkomunikováni… a moji lidé si nevzpomenou na to, co říkal Jan Pavel II. v Agrigentu, ale budou se mě ptát, proč jsem tedy já ve svých promluvách tak politicky korektní. A včera také řekl, že my kněží nemáme do středu všeho stavět sebe, protože se tak staneme obrazovkami, a ne kanály Boží milosti, a jsem si jistý, že hned jak si sednu do zpovědnice a budu jen tak povrchně naslouchat, tak mi okamžitě tuhle větu někdo rád připomene.

A nemáte ani ponětí, kolik bych takových příkladů mohl ještě uvést. „Papež řekl, že kostely mají být otevřené, proč je tedy ten náš zavřený?!“ „Papež včera řekl, že vy kněží máte žít v bratrském společenství, tak proč se vy s kaplanem pořád hádáte?!“ Jeden můj přítel, který má opravdu nádherná kázání (přicházejí si ho poslechnout lidé z celého Říma), řekl v jednom z nich, když mluvil už přes dvacet minut: „Já vím, že papež říká, že by kázání měla trvat jen sedm minut, ale já jsem to vzal podle evangelia, a tak moje kázání trvá sedmdesátkrát sedm minut“: prostě to musel zahrát do vtipu, protože jinak by mu to lidé sami připomněli. Chápete? Když uběhlo dvacet minut, tak prostě před sebou už neviděl tváře přítomných, ale v jejich hlavách četl to, co papež říká ve svých promluvách ve Svaté Martě! Jo!

V tom to je! A tak nemůžu dělat nic jiného, než se uklidnit a pochopit, že ode dneška budou kostely už prostě pořád otevřené. A pozor: to už se nezmění! Farnosti se otevřely, a bývalé úřední hodiny se už nebudou moct vrátit, protože lidé zakusili papežovo pohlazení. To, co měli rádi na každém papeži, teď nacházejí v pohlazení, ale i ve vztyčeném prstu. A chtějí to i po mně! A to už se nezmění!

Přeložil P. Vlastimil Kadlec,