To byly krásné časy


Po pěti hodinách, jednom Neurolu, naučení látky o pět kapitol zpět, a jedné dobře mířené facce, jsem naučila svého vnuka rovnice o jedné neznámé, jako když bičem mrská.

Po zkušenostech s učením mých dětí (dokopaných terorem k vyššímu vzdělání), a následně mých vnuků, je mi líto, že jsem se nenarodila na malém ostrově kdesi v Tichomoří, kde jedinou starostí by bylo sehnat si kus žvance a spokojeně žít za šumění mořských vln a v šustění větru v listech palmoví, zcela negramotná. Já už opravdu ve svých letech, kdy mám blíže do hrobu než do kolébky, nechci nikoho učit rovnice, gramatiku a bezobratlovce. Nejdříve své děti (mladá a silná) a teď jejich děti (stará a unavená). No fuj! Kdo tohle vlastně naučil mě?

Poslední „učitelská“ zkušenost mě donutila přemýšlet, zda já, coby dítě školou povinné, jsem měla také takové problémy, a jak vlastně moje vzdělávání probíhalo. Nepamatuji se, že by se některý z nich zúčastňoval „rodičovských schůzek“, jak jsem k tomu byla nucena později já, jako zodpovědný rodič. Nevzpomínám si, že by za mé učitele musel někdo z rodičů suplovat a učit mě třeba doma ty pitomé rovnice. Skutečnost, že jsem nebyla zázračné dítě, které se nemuselo učit, měla dopady na moji maličkost v podobě několika výprasků (zásadně od mamičky, neb tatíček byl humanista). Byla přesvědčená, že dobře míněná facka urychlí výchovný proces. Mamička měla mušku lepší než Vilém Tell.

Přes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, že jsem byla týrané dítě. Naopak, není nic hezčího, než vzpomínky na mé dětství a mládí (když pominu vládu jedné zdivočelé strany).

Přes odpor můj i komunistů jsem prošla do života řádně vzdělána, ke spokojenosti rodičů i své (což jsem ocenila až mnohem později). Tak jsem začala vzpomínat, jak to vlastně ve škole tenkrát bylo.

Dost kantorů se zapsalo do mých vzpomínek asi až do mého exitu. Tak na příklad pár z nich: paní soudružka učitelka Válková, vyučující nás češtinu stylem „Já vám to do těch palic natluču, i kdybyste to neměli přežít!“

Věřím, že moji spolužáci dodnes umí vyjmenovaná slova, vzbuzeni uprostřed noci a úplně ožralí, „bflmpsvz“ by vysypali bez váhání. Absence jejich znalostí znamenala automaticky z diktátu pět, i když vše ostatní bylo bezchybně a krasopisně napsané. Krasopis, ano, takový předmět opravdu existoval a paní soudružka učitelka měla na naše výkony veliké požadavky, co se tohoto předmětu týká.

Když prohlásila, že můj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egypťanů, a že opíšu dvacetkrát „Píseň práce“, abych si vypsala ruku, uronila jsem slzu. Namítla jsem, že by stačil jeden trest, proč mám psát „Píseň práce“, že navrhuji třeba hymnu, že tohle mamička nerozdýchá. Neustoupila a já doma pilně psala, zatímco ostatní skotačili venku. Mamičce jsem se bála přiznat, že tuhle blbost píši za trest. Nebylo jinačího východiska, než drze lhát, že to píšu do zpěvu, pro kamarády, protože ve zpěvníku není a my ji musíme umět.

Mamička, majíc o komunistech nevalné mínění uvěřila, že jsou tak pitomí. Já lhala a umírala strachy, že když kápnu božskou, tak mi navrch přidá opsat Shakespearův „Sen noci svatojánské“ nebo Karafiátovy „Broučky.“ Měla obojí moc ráda.

Na paní učitelku Broučkovou vzpomínáme s láskou. Nebila nás, neřvala, a když bylo volno, vyprávěla nám staré antické báje. My poslouchali, jak Zeus zahýbal Héře, jak Helena vzala roha s Paridem a co z toho bylo za melu. Na její vyprávění jsme se těšili jak malé děti na pohádky, a makali, aby nám zbyl čas na další příběhy. Být to dnes, tak jsem „dysgrafik“, psala bych jako prase a neuměla po 30 letech „Píseň práce“ (což by byla děsná škoda, no uznejte!). O antice bych nevěděla zhola nic a ptala bych se, kde to spává a co to žere.!

Pan soudruh učitel Klikar, matikář, přezdívaný Herodes, to bylo jiné kafe. Od šesté třídy do deváté jsme házeli korunky do kasičky svatému Antonínovi, ať nás příští rok má někdo jiný. Svatému Tondovi koupil farář nové šatičky a my měli zase Herodese.

Před jeho hodinou bylo o přestávkách ve třídě hrobové ticho. Zoufalci, kteří tušili, že ne vše ovládají, se snažili na poslední chvíli zachránit kůži a dohnat, co se v pěti minutách nedalo. Naivní troubové. Zelené manšestrové sako s koženými záplatami na loktech, kalhoty barvy neurčité, obočí jako Brežněv a postava taky taková, vlasy ala Einstein. Impozantní postava vkráčela do třídy za hrobového ticha, my stáli v pozoru jak vojáci na buzerplace. Obrovská ruka mávla, někteří sedli do lavic, některým se podlomily kolena.

Během dvaceti sekund napsal z hlavy na tabuli příklad, dlouhý jako Lovosice a rovnátko. Třída strnula a upuštěný špendlík by vydal zvuk bomby. Vyvolal pět nešťastníků k tabuli a už to jelo. Za rovnítkem se rozechvělé ruce snažily vypočítat příklad. První zaváhání, a ozvalo se „Pět, sednout“, „Pomalej, tři, sednout“, „Blbej, pět sednout!!“, „Ještě blbější, pět!“, „Kuba se nám překonal, čtyři, sednout!“. Nejblbějšího vyprovodil ze stupínku pořádným pohlavkem.

Kuba je dnes, mimochodem, řádným profesorem fyziky na prestižní univerzitě v USA a deset týraných studentů si vybralo po maturitách Matfyz. Můj oblíbený předmět, ať jsem studovala cokoliv, byl matika a mechanika.

Dnes by pana soudruha učitele zavřeli a odsoudili, že by zčernal. Za všechny ty pohlavky, štulce a modřiny na rukou, co nám udělal dřevěným pravítkem. Holky tahal za vlasy a vyhazoval na hanbu, čumákem ke zdi k umyvadlu, v rohu třídy. Prostála jsem tam něco hodin, a přesto mi nic z probírané látky neuniklo. Když mi řekl, že tak beznadějně blbou holku ještě neviděl, že ubozí rodiče určitě nevědí, co zplodili za dementa, a mnoho jiných pochval tohoto typu, tak doma ani muk. Mamička by řekla, že to tak bude, protože pan učitel má vždycky pravdu. A já vím, že nebýt jeho, neuměla bych matiku a měla bych odborníky diagnostikovanou lehkou mozkovou dysfunkci a zvláštní péči ohledně mého vzdělávání.

Námi milovaný učitel na chemii, zvaný Nuklid. Starý pán, který měl být už dvacet let v penzi. Kdysi vyučoval latinu, a protože komunista nějak nestíhal vyškolit během jednoho roku soudruhy dělníky na kantory, nechali ho učit chemii. Zásadně dával za jedna, a když už bylo opravdu zle, bez slitování za dvě. Já k tomu přihodila (nevím jak) ještě H2SO4 a tím moje vědomosti o chemii končí. Na druhou stranu jsme díky němu vedli zuřivé debaty, jestli je lepší zlo činiti nebo snášeti (Kubík dokonce zlomil Baxovi nos, když mu došly argumenty). Řešily se filozofické otázky tohoto světa o smyslu bytí a nebytí. Platon a spol. To byla Nuklidova parketa a na ní nás naučil tancovat.

Hyperaktivita byla ovšem i tímto milovaným kantorem přísně zakázána. Takovýto jedinec byl potupně vykazován ze třídy za dveře.

Shrnuto a podtrženo: nás chudinky, nikdy nikdo neuznal za nemocné dyslektiky, dysgrafiky, dysjánevímco, za postižené mozkovými dysfunkcemi nebo hyperaktivní. My jsme byli prostě blbí nebo neukáznění. Dostali jsme po čumáku, mnozí hned při projevu blbosti a nekázně ve škole, mnozí až doma, když matky, popřípadě otcové, přečetli poznámky nebo vysvědčení. A bylo vymalováno. Škola se s námi nemazlila a díky za to. Rodina nám dala mantinely i za to dík.

A tak se stalo, že když můj milovaný vnuk, po pěti hodinách nechtěl pochopit, jak se počítají rovnice, a Neurol přestal působit, použila jsem onu starou metodu mojí mamičky a Herodesa. Trefila jsem se přesně, facka sedla a stal se zázrak: vzápětí jsme počítali zcela bezchybně jednu rovnici za druhou. Z matematiky máme za jedna. Že neumí jíst příborem, to už nějak přežiju.