Církev – milující matka všech


Z projevu svatého Jana XXIII., papeže, při zahájení Druhého vatikánského koncilu – 11. října 1962

Svatá matka církev se raduje, neboť díky jedinečnému daru Boží prozřetelnosti nadešel vytoužený den, v němž se zde u hrobu svatého Petra pod ochranou přesvaté Panny slavnostně započíná II. vatikánský ekumenický koncil v týž den, kdy se slaví její božské mateřství.
Velký problém předložený světu po téměř dvou tisíciletích zůstává nezměněný: Kristus, který stále září ve středu dějin i života. Lidé jsou tudíž buď s Ním a s jeho církví a těší se ze světla, dobra, řádu a pokoje, anebo jsou bez Něho, ba dokonce proti Němu, a na základě svého rozhodnutí i proti jeho církvi. Stávají se tak příčinou zmatku, hořkosti v mezilidských vztazích a přetrvávajícího nebezpečí bratrovražedných válek.
Na počátku II. vatikánského ekumenického koncilu je evidentní tak jako nikdy předtím, že pravda Páně zůstává navěky. Jak následuje jedna epocha po druhé, totiž vidíme, že mínění lidí po sobě následují a vzájemně se vylučují, a tak bludy, které se právě vynořily, mizí jako mlha na slunci.
Církev se vždy stavěla proti těmto bludům. Často je také s maximální přísností odsuzovala. Nyní ale Kristova nevěsta místo tvrdosti upřednostňuje lék milosrdenství. Přeje si spíše vyjít v ústrety potřebám světa, a tak ukázat platnost své nauky, než obnovovat odsouzení. Ne že by scházely klamné nauky, nebezpečná mínění a koncepce, s nimiž je nutno vyslovit jasný nesouhlas a jimž je třeba čelit. Jenomže tyto trendy jsou v tak jasném kontrastu se spořádanou normou počestnosti a přinesly plody tak zhoubné, že lidé sami podle všeho jsou odhodláni je odsoudit, a to zejména ty životní zásady, které vyjadřují opovrhování Bohem a jeho zákonem, přehnanou důvěru v přínosy techniky, blahobyt zakládající se pouze na pohodlném způsobu života. Je velmi důležité, aby lidé dospívali k přesvědčení ohledně zcela zásadní důležitosti důstojnosti lidské osoby, jejího zdokonalování a úsilí, které to vše vyžaduje. Je třeba počítat s tím, že vlastní zkušenost přivedla lidi k poznání, že násilnost použitá proti někomu jinému, moc zbraní, politická nadvláda prostě neslouží dobrému řešení závažných problémů, které je trápí.
Za tohoto stavu věcí katolická církev prostřednictvím ekumenického koncilu pozvedá pochodeň náboženské pravdy a chce vystupovat jako laskavá matka pro všechny, která je dobrotivá, trpělivá, plná milosrdenství a přívětivá i vůči těm synům, kteří jsou od ní odděleni. Celému lidskému pokolení, které je sužováno mnoha svízeli, chce církev říci to, co řekl kdysi Petr chudákovi, jenž ho prosil o almužnu: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď!“1 Církev totiž lidem současné doby nabízí nikoli pomíjející bohatství, neslibuje jim pouze pozemské štěstí, nýbrž jim předkládá spíše dary Boží milosti, které povyšují lidi k důstojnosti Božích synů, a právě to je také zárukou opravdu lidského způsobu života. Církev lidem otevírá pramen oživující nauky, která umožňuje těm, kdo jsou osvíceni Kristovým světlem, aby dobře porozuměli tomu, čím doopravdy jsou, aby pochopili svou nesmírnou důstojnost i to, jaký je jejich pravý cíl. Dále pak prostřednictvím svých synů církev všude šíří křesťanskou lásku, která jako nic jiného přispívá k vykořeňování semen nesvornosti, velmi účinně napomáhá nastolování svornosti, spravedlivého míru a bratrské jednoty. 1 Sk 3,6.

(Sv. Jan XXIII, *1881 +1963 - papež, který svolal 2. vatikánský koncil (v letech 1962 – 1965), nedožil se ani 2. zasedání, nejvýznamnější konstituce se týkala změny liturgie, kanonizován byl spolu s Janem Pavlem II. v dubnu 2014.)