Z dopisu svaté Kláry svaté Anežce České (svátek 11. srpna)


Dívej se na Kristovu chudobu, pokoru a lásku

Šťastný je jistě ten, komu je dáno mít účast na svaté hostině, aby z hloubi srdce přilnul k tomu, jehož kráse se bez ustání obdivují všechny blažené sbory nebešťanů. Jeho láska probouzí lásku, pohled na něj občerstvuje, jeho dobrota nasycuje, jeho sladkost oblažuje, vzpomínka na něj přináší líbezné světlo, jeho vůní oživnou mrtví, patření na jeho slávu bude blažeností všech občanů nebeského Jeruzaléma. A protože on je odleskem věčné slávy, jasem světla věčného a zrcadlem bez poskvrny, dívej se denně do tohoto zrcadla, královno, snoubenko Ježíše Krista, a pozoruj v něm ustavičně svou tvář, aby ses celá ozdobila uvnitř i navenek, aby ses oblékla v pestrou nádheru a byla okrášlena květy a ozdobami všech ctností, jak se sluší na nejčistší dceru a snoubenku nejvyššího Krále. V tomto zrcadle září blahoslavená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska, jak můžeš s pomocí Boží milosti v celém zrcadle pozorovat.
Dívej se tedy na počátek toho zrcadla: na chudobu toho, který byl položen do jeslí a zavinut do plének. Jak obdivuhodná pokora, jak úžasná chudoba! Král andělů, Pán nebe i země, spočívá v jeslích. Uprostřed zrcadla pak pozoruj pokoru nebo alespoň blahoslavenou chudobu, nesčetné námahy a strasti, které vzal na sebe pro vykoupení lidstva. A na konci toho zrcadla pohlížej na nevýslovnou lásku, s níž chtěl trpět na kříži a zemřít nejpotupnějším způsobem smrti. Sám Kristus – neboť on je to zrcadlo visící na dřevě kříže – vybízel kolemjdoucí, aby o tom uvažovali: Vy všichni, kteří jdete okolo cestou, pohleďte a vizte, zdali je bolest jako bolest má. Odpovězme volajícímu a naříkajícímu jedním hlasem a jedním duchem: Ustavičně to mám na paměti, má duše ve mně chřadne. Proto ať stále víc planeš žárem lásky, královno nebeského Krále.
A nadto rozjímej o jeho nevýslovných slastech, věčném bohatství a cti, a vzdychajíc z nesmírné touhy a lásky srdce, volej: „Přitahuj mě, a poběžíme za tebou po vůni tvých mastí, nebeský Ženichu. Poběžím a nezemdlím, dokud mě neuvedeš do vinného sklepa, dokud tvá levice nebude pod mou hlavou a tvá pravice mě nebude šťastně objímat a nepolíbíš mě blaženým polibkem svých úst.“
A až budeš pohroužena v toto rozjímání, pamatuj na mě, svou chudičkou matku, a věz, že jsem nesmazatelně zapsala tvou drahou památku na desky svého srdce, neboť jsi mi ze všech nejdražší.