Boží přátelé byli ustanoveni za lékaře duší


Z listů svatého Ammonia, poustevníka, rané křesťanství

Vy víte, drazí v Kristu, že po zpronevěře Božím příkazům nemůže duše poznat Boha jinak, než když se vzdálí od lidí a ode všech světských zaměstnání. Pak totiž dobře vidí, jak usilovně se proti ní staví její protivník. Až když je tento protivník, s duší zápasící, odhalen a ten, jenž se s ní kdysi utkával, je poražen, zabydluje se v ní sám Bůh a její zármutek se proměňuje v radost a veselí. Jestliže však je člověk v této bitvě přemožen, zaplaví ho smutek a chlad a mnoho jiných věcí a nesnáze všeho druhu.
Právě proto žili Otcové v poušti osamělým životem, jako už dříve Eliáš z Tishbe nebo Jan Křtitel. Nemyslete si, že se stali spravedlivými uprostřed lidí, protože jsme se o nich dověděli, když svou spravedlnost mezi lidmi uskutečňovali. Oni totiž předtím setrvávali v hlubokém mlčení, a právě tímto způsobem se jim dostalo božských ctností a Bůh v nich přebýval. Teprve potom je Bůh poslal mezi lidi, až když dosáhli všech ctností potřebných k tomu, aby se stali rozdavateli Boží milosti a mohli uzdravovat lidi z jejich neduhů. Stali se lékaři duší, protože chtěli léčit jejich slabost. Právě proto byli vytrženi z mlčení a posláni mezi lidi. Posíláni jsou ovšem teprve tehdy, když jsou uzdraveny všechny jejich vlastní neduhy. Nesmí se totiž stát, že by k povznesení duší byla mezi lidi posílána duše nedokonalá. Ti, kteří jdou mezi lidi předtím, než sami dosáhli dokonalosti, přicházejí nikoli z Boží vůle, ale z vlastního rozhodnutí. O takových ovšem Bůh káravě říká: Já jsem je neposlal, a přesto běží. A proto nemohou zachovat ani svou vlastní duši, natož vzdělávat cizí.
Ti, které posílá Bůh, se ticha mlčení vzdávají neradi. Vědí totiž, že právě v mlčení nabyli božských ctností. Nechtějí ovšem být neposlušní vůči svému Stvořiteli, a tak jdou duchovně vzdělávat druhé. Přímo tak napodobují Boha: jako Otec poslal svého pravého Syna z nebe, aby uzdravoval všechny nemoci a slabosti lidí. Vždyť je psáno: Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci. Proto všichni svatí, kteří přicházejí k lidem, aby je uzdravovali, napodobují ve všem Stvořitele, a tak se jim dostává účasti na zaslíbení být přijati za syny Boží, aby tak jako Otec a Syn byli i oni na věky věků.
Nuže, milovaní, ukázal jsem vám sílu mlčení, jak je všestranně léčivé a jak je příjemné Bohu. A napsal jsem vám to proto, abyste se osvědčili jako silní v tom, co děláte, abyste věděli, že mocí a pomocí mlčení prospívali všichni svatí, takže v nich přebývala božská síla a otevírala se jim nebeská tajemství; díky mlčení potřeli všechnu starobu tohoto světa. A ten, kdo vám tyto věci píše, sám těchto darů dosáhl právě pomocí mlčení.
Je ovšem i v této době mnoho poustevníků, kteří nedokáží v mlčení vytrvat, protože nedovedli přemoci vlastní vůli. A tak ustavičně přebývají mezi lidmi ti, kdo nejsou s to sami sebou pohrdat a obyčeje lidského rodu opouštět či se s nimi v zápase utkávat. Proto jim poté, co odložili mlčení, nezbývá než se po celý čas života utěšovat se svými blízkými. Nepokládají se už za hodné božské sladkosti ani toho, aby v nich přebývala božská síla. Neboť když se jim tato síla ukáže, nachází je v utěšování pozemskými časnostmi a duševními i tělesnými vášněmi, takže na ně nemůže sestoupit. Vlastně ani láska k penězům, prchavá lidská sláva a všechny duševní slabosti a zaneprázdnění jim nedovolují, aby na ně sestoupila síla Boží.
Vy se však ukažte jako silní v tom, čím se zabýváte. Neboť ti, kdo odstoupí od mlčení, nemohou přemoci svoje vášně ani bojovat proti svému protivníkovi, protože jsou nevolníky vlastních vášní. Vy však vášně přemozte a Boží síla budiž s vámi.

Text převzat z Denní modlitby církve pro kněze ze dne 24. července 2017 – nezávazná památka sv. Šarbela Makhlufa.

(Narodil se roku 1828 v Libanonu ve vesnici Biqa‘ Kafra. Jméno Charbel přijal, když vstupoval do řádu libanonských maronitů. Stal se knězem (1859), a protože usiloval o přísnou samotu a vyšší dokonalost, odebral se z kláštera na poušť. Tam žil velmi přísným životem a sloužil Bohu v trvalých postech a modlitbách. Zbožně zesnul v Pánu 24. prosince 1898 v Bejrútu. Jeho neporušené tělo se uchovává v klášteře Mar Maroun Annaya. Památku na otce Šarbela (Anina Charbel) mají v úctě křesťané i muslimové.)